Jak to aktuálně vypadá v KOMASU, co se za poslední dva roky změnilo a jaké jsou blízké vyhlídky? Velký článek s ředitelem KOMASU Markem Klouparem přináší aktuální vydání Hospodářských novin v odborné příloze Budoucnost strojírenství.
Technologie mohou zefektivnit výrobu, ale bez zkušených pracovníků se ale české strojírenství neobejde, myslí si v Komasu, menší strojírenské firmě na Opavsku. Společnost se stovkou zaměstnanců, která před třemi lety stála před krachem, dnes znovu úspěšně roste a investuje do lidí i techniky.
Kdo zná fabriky nové generace, se sofistikovanými stroji a halami s obsluhou v kabince u displeje, připadá si po příjezdu do Komasu trochu jako by se přenesl v čase. Přece přesně takto to vypadalo ve strojírnách sedmdesátých, osmdesátých let minulého století! Přesto se o továrně v Komárově u Opavy dá říci, že je úspěšná a má značný potenciál. Ten sice není v nejmodernějších technologiích, zato je v lidech, kteří zažili pád firmy až na samotné dno a teď se společně podílejí na skoro zázračném zmrtvýchvstání. Areál fabriky se nachází hned u hlavní silnice na trase mezi Ostravou a Opavou, jeho jednoduchá dostupnost je jeho nespornou výhodou. Na vjezdu u nově pořízené závory návštěvníky nekompromisně zpovídá přísný vrátný, přijíždějící vůz nasměruje na parkoviště. Pořádek musí být. To je zásada, která je tu patrná na každém kroku, od pečlivě zameteného nádvoří se skromným trávníkem a rozkvetlým zlatým deštěm, až po poslední chodbu spojující jednotlivá střediska. Je dopoledne, tak je všude živo. Odpoledne větší část fabriky osiří, na dvě směny totiž zatím jede jen lisovna. Mezi zdejšími pracovníky je hned několik úplně mladých kluků, sotva opustili lavice učiliště.
„Když jsme tady před dvěma a půl lety začínali, byl věkový průměr zaměstnanců 55 let, teď je 45 let,“ hrdě potvrzuje ředitel Komasu Marek Kloupar. Že je pyšný na výsledky práce své a hlavně lidí, kterými se obklopil, je patrné z každé druhé věty.
Vedle dobré dopravní dostupnosti je další výhodou Komasu jeho silná tradice. Kdysi velmi solidní součást státního podniku Brano na začátku devadesátých let zprivatizovali členové tehdejšího vedení. Z původní pětice ale před řemi lety zůstala jediná jednatelka, které se fabrika postupně rozložila pod rukama.
„Když jsme sem na podzim roku 2016 přišli poprvé, tak až na jeden stály všechny stroje. Nebyl materiál, nebyly peníze na úhradu elektřiny, z původních 130 zaměstnanců jich zbylo sotva 70. Ve staré lisovně všichni seděli ve svačinárně a vykukovali s napětím, co se bude dít,“ vzpomíná na své první chvíle v Komasu ředitel Kloupar.
„Tušil jsem od začátku, že nebudu téhle koupě litovat, ale rychlost, s jakou se Komas postavil na nohy, mě opravdu překvapila,“ říká Rudolf Bochenek, majitel a generální ředitel skupiny BR Group, která Komas před necelými třemi lety koupila a zachránila ho tak před definitní smrtí.
Nešlo o žádnou promyšlenou investici, skupina se do té doby zaměřovala na textilní výrobu a plasty, o expanzi do strojírenství Bochenek ani neuvažoval.
„Mám říct, jak to opravdu bylo?“ usmívá se nestor podnikání v Moravskoslezském kraji a jeden ze silných patriotů regionu. „To tak jedu autem a najednou telefon. Volal ředitel jedné z bank, se kterou spolupracujeme. A že mají půjčené peníze ve fabrice, která je před jistým krachem. Vlastník navíc ručí i osobním majetkem, směnkami, takže i osobní tragédie. Když prozradil, že je to Komas, začal jsem o koupi uvažovat, protože dříve to byla kvalitní strojírna,“ vypráví Rudolf Bochenek. I když se strojírenská výroba do tehdejšího portfolia skupiny nijak zvlášť nehodila, rozhodnutí padlo v podstatě jednoznačné. Za pár dní volali z další banky, jak jsou rádi, že se fabrika zachrání. Také měli v Komasu své peníze. „Někdy v minulosti mě ty banky podržely, tak jsem to v první chvíli vnímal hlavně jako protislužbu. Nakonec se ale Komas výborně začlenil i do naší struktury. Naši tehdejší produkci plastových dílů pro automotive jsme tak doplnili o kovový program,“ je spokojený majitel.
Prvním místem, kam se musí jít podívat všechny návštěvy, není kancelář ředitele, ale takzvaná nová hala. Ona není ani tak nová, protože stojí už více než dvanáct let, ale je nejmodernější z budov v areálu. Ovšem od loňského roku se v ní nachází největší chlouba Komasu, pětisettunový poloautomatický lis. Doplnil dva původní stroje o lisovací síle 250 a 320 tun. Přišel na více než 17 milionů korun a představuje dosud největší investici v historii firmy. Protože za doby, co strojírna patří skupině BR Group, se v ní investovalo dohromady celkem asi 25 milionů korun, muselo vedení nákup nákladného lisu velmi pečlivě zvážit.
„Každá investice musí být reakcí na dostatečnou poptávku od zákazníků, abychom takový stroj opravdu vytížili. A vždy si musíme také říci, zda má investice smysl s vyhlídkou alespoň na pět, deset let, a jestli zvýší naší konkurenceschopnost,“ vysvětluje ředitel Kloupar. K důležitým investicím ale patřily také třeba CNC tříosá frézka nebo magnetická bruska pro nástrojáře.
Na vysokotonážním lisu se zrovna vyrábí kovové výlisky určené pro společnost Benteler, předního hráče v automobilovém průmyslu. Na lince v Benteleru se pak kompletují do sestav, na které se následně instalují palubní desky osobních automobilů, volantové tyče nebo vývody klimatizace. Než se začnou lisovat konečné produkty pro zákazníky, musí si fabrika pro každý
napřed zhotovit příslušný lisovací nástroj. V tom je její velká síla, tohle tady totiž umějí – napřed nástroj navrhnout a poté ho vyrobit. Jednotlivé nástroje patří zákazníkům, Komas s nimi nejen lisuje, ale také zajišťuje jejich servis.
„Na začátku nás to zachránilo, vrátilo nás to zpátky na trh. Prvním úkolem, když jsme Komas převzali, bylo poznat fabriku, zaměstnance, seznámit se s odběrateli, i těmi potenciálními, znovu vybudovat ztracenou důvěru. A tehdy se na nás obrátil jeden zákazník, který nebyl
spokojen s výrobky lisovanými za pomoci nástrojů zhotovených v Číně. Ty byly ošizeny
na technologii i materiálu. Konečný produkt tak pořád neměl kýžené vlastnosti. Nástroje
jsme úspěšně opravili, přestože jsme dostali k dispozici jen velmi špatná a nepřesná data, a začali jsme lisovat výrobky v požadované kvalitě. Díky tomu nám zákazník zadal nové projekty,“ zmiňuje ředitel.
Po prvním spokojeném klientovi začali přicházet i další. „Konečně jsme se dostali do bodu zvratu, kdy se výnosy srovnaly s náklady. Tři čtvrtě roku práce, ježdění, přesvědčování, hledání, se vyplatilo. Postup ně se vyjasnily dodavatelsko-odběratelské vztahy. Podařilo se stabilizovat tým klíčových zaměstnanců, kteří uvěřili, že mohou být produktivnější a efektivnější. Ruku v ruce s tím a v návaznosti na hospodářské výsledky pomalinku rostly mzdy, lidem to všechno najednou dávalo smysl. I banky nám opět začaly věřit, už jsme nepotřebovali finanční
injekce majitele, dostali jsme první investiční i provozní úvěry a s tím i další práci,“ vzpomíná na těžké začátky Marek Kloupar.
„Je to dobrý ředitel, dá si poradit,“ pochvaluje si mistr nástrojářů René Kříž, který v Komasu pracuje už 34 let. Když se fabrika pár let po privatizaci začala potápět, do poslední chvíle věřil, že se prostě zase rozjede, že po horších časech přijdou opět ty dobré. Změnou, která nastala, je nadšen. S chutí se věnuje mladým klukům, kteří přicházejí ze škol na brigády a mnozí pak zůstávají. Třeba jako Martin Dehner, který si Komas vybral pro svou praxi a teď už patří ke kmenovým zaměstnancům: „Jsem absolventem Střední školy technické v Opavě a do Komasu jsem chodil už i na brigády. Líbilo se mi tu, tak jsem nastoupil do nástrojárny. Jsou tady výborní lidé a dělám tu přesně to, co jsme se učili ve škole. I když tam jsme
měli jen základy, všechno ostatní musím pochytit tady.“
Za dva a půl roku Komas přijal tři už hotové nástrojáře a pět mladých kluků, kteří budou
pět, deset, patnáct let koukat těm největším machrům pod ruce a stále se učit. protože vlastní výroba nástrojů je tím největším bohatstvím firmy, zvažují ředitel i majitel, že další významnou investicí by mohla být výstavba nové nástrojárny. Ta se zatím nachází v pěti nevelkých garážích, ovšem dobře vybavených stroji, jako jsou tříosé CNC trézky, elektroerozivní drátová řezačka, brusky na plocho s magnetickými stoly a další klíčové stroje pro výrobu jednoúčelových i postupových lisovacích nástrojů. Stará lisovna, kde ještě do mašin zakládají pracovníci materiál ručně, střediska odmašťování, fosfátování i obráběcí dílna působí trošku muzejním dojmem vzhledem k umístění ve starých budovách, všude je ale vzorný pořádek, zaměstnanci na sobě mají firemní oblečení s logem, protože to podle Kloupara posiluje firemní integritu, a lidi vypadají spokojeně.
„Abychom se více přiblížili současným standardům, musíme se zaměřit na plynulou logistiku od prvotního svitku, který je ve skladu surového materiálu, až k lisu, od lisu na odmaštění, případně k laserové popisovačce na bázi QR kódu, protože naši zákazníci už chtějí, aby rodný list výrobku byl jeho nedílnou součástí. Pak zabalit, naložit na auto a expedovat. Zatím jsou naše vnitropodnikové logistické procesy složité, stojí nás hodně peněz, když výrobky posouváme po fabrice, zvyšuje to náklady a snižuje ziskovost,“ popisuje Kloupar další mety pro udržení konkurenceschopnosti nevelké strojírenské firmy na současném trhu. Za klíčové ale nepovažuje technologie, které nesporně mohou zefektivnit i zrychlit výrobu, ale hlav-
ně šikovné lidi. Je přesvědčen, že se české strojírenství ani v budoucnu bez fabrik se
zkušenými fachmany neobejde.
Totéž si myslí i sedmdesátiletý vizionář Bochenek, který osobně týden co týden objíždí většinu svých firem, aby hovořil se „svými“ lidmi: „Velké firmy si mohou koupit drahé stroje a automatické linky třeba s kosmickými technologiemi a budou dělat na velkých zakázkách. Do těch se nehrneme. Ale vždycky tady budou zákazníci, kteří budou potřebovat drobnější výrobu s podílem umu lidských rukou, třeba zkušených nástrojářů a lisařů, jako máme v Komasu.
Takže vždy tady bude zapotřebí šikovný člověk, který udělá to, co nejde vyprodukovat sériově na páse. I to je budoucnost českého strojírenství.“
